Z tradice vyplývá, že Spartakus plánoval opustit Apeninský poloostrov a prorazit na svobodná území Galie, aby unikl z moci Říma. Ale co když je tento výklad pozdějším konstruktem římských historiků? Byl Spartakovým cílem opravdu návrat domů? Jeho kroky svědčí o opaku.
Po Glaberově porážce se zpráva o Spartakově vítězství rychle rozšířila po okolí a k jeho vzbouřencům se začalo přidávat množství místních pastevců a uprchlých zemědělských otroků. Rebelové prozatím zaujali pozici v Glaberově táboře a podnikali loupeživé výpady do okolní krajiny. Pokud chtěli obstát proti případné odvetě ze strany Říma, potřebovali zbraně, a hlavně vzájemnou důvěru. Zpráva o římském debaklu mezitím dorazila k branám senátu. Senátoři pověřili vedením další trestné výpravy proti Spartakovi dva prétory Publia Varinia a Lucia Cossinia. Historik Plútarchos uvádí, že Varinius rozdělil své síly, přičemž asi dvěma tisícům mužů velel jeho legát Lucius Furius. Počty zbývajících římských uskupení nám bohužel nejsou známy, stejně to, zda byla výprava složena ještě stále z milice nebo už z pravidelných jednotek. Tak či tak, tento odřad Spartakus rovněž porazil. Nevíme přesně kde ke střetu došlo, i když můžeme předpokládat, že se tak stalo ještě v Kampánii. Cossinius byl zabit a jeho vybavení se zmocnili otroci. Dle Iulia Flora bylo rebelů nyní již více než deset tisíc, včetně žen a dětí.
Na Spartakově povstání je velmi zajímavé právě to, že i když se povstalci vzájemně neznali a pocházeli z mnoha různých koutů říše, dokázali vzájemně dokonale spolupracovat. Neměli železo, a proto si vyráběli oštěpy ze dřeva, které opalovali v ohni. Spartakovým vzbouřencům však brzy začalo docházet jídlo a kořistní výpravy již nebyly příliš bezpečné. V okolí se stále pohybovali Variniovi vojáci.
V tuto chvíli se opět projevila Spartakova taktická genialita. Podle Sallustia přechytračil při nočním ústupu z vydrancované a nebezpečné oblasti Varinia tím, že rozkázal nabodnout na kůl mrtvá těla tak, aby z dálky vypadala jako stráže. Vzbouřenci zašli tak daleko, že mrtvoly oblékli do šatů a k rukou jim přivázali zbraně. V táboře navíc nechali planout všechny ohně a hrát trubače, aby zakryl přípravy a hluk při ústupu. Když si následujícího rána Variniovi zvědové všimli v táboře rebelů podezřelého ticha, bylo již pozdě. Spartakus a jeho vojsko prchlo z oblasti. Pojďme se nyní na moment zastavit. Způsob, jakým byla tato lest provedena, nám totiž nepřímo prozrazuje realistickou velikost Spartakovy armády. Je nemyslitelné, že by se tento podnik zdařil, kdyby bylo povstalců skutečně deset tisíc. Tak velkou sílu by prostě nebylo možné vyvést, aniž by ji Římané neobjevili. Přesto víme, že jim manévr dokonale vyšel. Počty rebelů tedy musely být daleko menší. Pravděpodobně kolem čtyř až pěti tisíc.
Po vyváznutí z obklíčení otroci pokračovali v drancování bohatých oblastí Kampánie, přičemž jejich počty se neustále rozrůstaly. Podle zažitého narativu se ve vojsku vzbouřenců začaly objevovat první rozpory s tím, jak získávali stále více sebejistoty. Jeden z povstaleckých vůdců jménem Krixus si přál postavit se Variniovi v otevřené bitvě, zatímco Spartakus se chtěl vyhnout konfliktu. Uvědomoval si totiž, že nemají žádný cíl a římská armáda dříve či později učiní přítrž jejich bezhlavému rabování. Je pravděpodobné, že v této fázi se ještě rebelové vyhýbali přímým střetnutím a boje probíhaly formou partyzánské války.
Nevíme přesně kde, ale podle Plútarcha Spartakovo vojsko nakonec přepadlo a v několika střetech porazilo i Variniovu armádu. Po porážce římských trestních výprav vedených nejprve Glaberem a poté Variniem vyslal znepokojený senát proti rebelům další dvě legie pod velením konzulů Lucia Gellia a Gnaea Lentula Clodiana. Co však Spartakus plánoval? Podle římské tradice, kterou shromáždili Plútarchos a Appiános se rozhodl táhnout na sever, překročit Alpy a opustit Apeninský poloostrov. Chtěl se dostat na svobodná území Galie, pryč z moci Říma. Měl jiné možnosti? Není pochyb o tom, že Spartakus znal dobře poměry v římské armádě, věděl o její organizaci a logistické síle. Uvědomoval si rozdíl mezi partyzánskými střety a regulérní válkou. Co budou dělat až se vrátí pravidelná římská armáda z Hispánie?
Jeho vlastní muži jej však odmítli poslechnout a někteří vojáci chtěli pokračovat v drancování. Ale podle italského historika Alda Schiavoneho se v tomto případě jedná o pouhé spekulace římských dějepisců a reálný Spartakus na přechod Alp nikdy nepomyslel. Je pravdou, že kdyby se opravdu chtěl vrátit do Thrákie, mohl se o to pokusit hned na začátku, a to s nemalou šancí na úspěch. Někteří jeho druhové to možná udělali. Zůstat na místě a shromáždit kolem sebe armádu povstalců by mu jistě nijak nepomohlo při útěku, který vyžadoval spíše rychlost, malé počty a zametání stop. Navíc ani jeho následné chování příliš nenaznačuje, že by plánoval Apeninský poloostrov opustit. Jeho touha po návratu domů je tak skutečně nejspíš římský konstrukt, který si pravděpodobně vymyslel Sallustius a od něj jej převzali další historikové.
Po Variniově porážce se od Spartakova vojska definitivně oddělila poměrně početná skupina povstalců, v počtu asi třiceti tisíc otroků, pod vedením Krixa. Nelze vyloučit, že určitou roli mohlo sehrát nepřátelství – možná osobní, ale spíše mezi různými etnickými skupinami. Nicméně Aldo Schiavone se domnívá, že šlo spíše o strategií. Spartakus si byl vědom toho, že Římané mají potíže se sestavením adekvátních sil, neboť jejich nejlepší legie bojovaly za hranicemi říše. Apeninský poloostrov se zdál být téměř nechráněný. Tento okamžik nabízel neopakovatelnou příležitost. Pro Spartaka bylo nejlepší útočit současně v několika směrech. Putovat na sever, ale zároveň testovat schopnost Římanů reagovat na různých frontách. Kromě toho měly dvě menší armády operující v jiných oblastech větší možnosti zásobování, což byla otázka, která musela Spartakovi neustále vrtat hlavou. Krixovým úkolem mohlo být také vyburcovat Apulii a oživit zde ducha protiřímských povstání z doby Hannibala a Sociální války. Nicméně zde se nejspíš náš odbojný Thrák přepočítal. Krixus byl možná dobrým válečníkem, ale nebyl žádným generálem. Když jej poblíž hory Garganus v jižní Itálií dostihl římský velitel Lucius Gellius, Krixus se mu nedokázal ubránit a dvě třetiny povstalců včetně Krixa samého v následné bitvě padlo. Spartakus se to okamžitě dozvěděl, komunikace mezi oběma kolonami tedy nebyla nikdy přerušena, což spíše než rozkol, naznačuje dobrovolné rozdělení skupiny.
Spartakovo vojsko mezitím směřovalo na sever. Do cesty se mu však postavil druhý z římských velitelů Gnaeus Lentulus Clodianus. Jeho cílem bylo Spartaka co nejvíce pozdržet, dokud nedorazí Gellius, který předtím porazil Krixa. Porážka Krixových oddílů bylo prvním velkým vítězstvím Římanů proti Spartakovi. Konzulové doufali, že konečně obklíčí a rozdrtí i jeho samotného. Spartakus však Lentulovy legie dokázal porazit a následně se vypořádal i s Gelliovu armádou, čímž obrátil římské vojsko k chaotickému ústupu. Bohužel přesné informace o průběhu těchto střetnutí nemáme. Přítomnost Spartaka však musela hrát zásadní roli. Podle Appiána poté na Krixovu počest uspořádal gladiátorské hry, ve kterých na smrt zápasilo 300 zajatých římských vojáků. Zdálo se, že již nic nemůže Spartakovi zabránit v překročení Alp. Stál před jejich branami. Vojsko otroků však náhle změnilo směr a vydalo se na cestu zpět do nitra Apeninského poloostrova. Proč k tomu došlo? To se dnes s jistotou už asi nikdy nedozvíme. Je možné, že se rebelové zalekli při pohledu na mohutné hory a uvědomili si obtíže spojené s jejich přechodem. Jako pravděpodobnější se však jeví varianta rozkolů uvnitř povstalecké armády. Povstalci z přechozích vítězství nabili přílišné sebedůvěry a odmítli Spartaka poslouchat. Appián dokonce uvádí, že Spartakus a jeho vojsko v jednu chvíli zvažovali útok na samotný Řím.
Avšak historik Aldo Schiavone nastínil jinou hypotézu. Autor uvažuje:
Pokud by Spartakus skutečně chtěl opustit Apeninský poloostrov, a i kdyby se pro tuto možnost rozhodl až po porážce konzulů, měl k tomu jedinečnou příležitost. A pokud ho předtím brzdil postoj Krixa a jeho stoupenců, jak se domnívá část antické tradice, nyní se rozhodoval sám za sebe. Už se dostal daleko na sever, až na okraj Pádského údolí. Mezi ním a horami už nebyl žádný římský vojenský aparát. Ale Spartakus si tuto cestu opět nevybral – jednoduše proto, že vždy sledoval jiné cíle.
Ale jaký byl tedy jeho plán? Samozřejmě že nic z toho, co si mohl myslet, nebo co skutečně plánoval, nevíme. Záměry našeho hrdiny lze rámcově odvodit jen a pouze sledováním jeho činů.
Podle Alda Schiavoneho se Spartakus pokusil svou strategií vklínit do trhlin v římské moci. Plánoval využít napětí mezi plebejci, neklid italských komunit a momentální slabost římského institucionálního zřízení s trhlinami v otrokářském systému. Věřil, že se dokáže chopit příležitostí, které mu otevřela Sociální válka a možná i vývoj vnitropolitického boje v Římě. Jeho vzorem mohl být Hannibal, jehož dílo chtěl dokončit. Spartaka a Hannibala ostatně srovnávali už Eutropius a Orosius. Tento motiv pravděpodobně převzali od Livia a není těžké uvěřit, že pochází z doby Spartakovy. Plánoval na území apeninského poloostrova vyvolat protiřímskou vzpouru? A pokud ano, tak jaké bylo jádro jeho sdělení?
Nejspíš se chtěl opřít o existenci latentního protiřímského secesionismu, který v Itálii přetrvával už od dob Sociální války a byl připraven vybuchnout při první příležitosti. Spartakus nejspíš vsadil na to, že na poloostrově bude možné zopakovat to, co Sertorius nedlouho předtím dokázal ve Španělsku. Vybudovat s podporou místního obyvatelstva alternativní moc k Římu. Druhý aspekt Spartakova poselství se snažil hrát na sociální poměry italských plebejců. Šlo mu o spravedlivější rozdělení půdy? Rozhodně však nechtěl zrušit otroctví. S římskými vězni také zacházel jako s otroky a představa společnosti bez otrocké práce netvořila součást starověkých středomořských kultur. Tento cíl si nekladla ani první či druhá vzpoura otroků. Bylo by rovněž chybou se domnívat, že vzpoury římských otroků někdy měly nějaké „třídní“ konotace. Povstání vyvolávaly masy sjednocené společným neštěstím, z něhož se chtěly osvobodit, nikoliv potřebou jednou pro vždy svrhnout ekonomický systém.
Ať tak či tak, bylo zřejmé, že Římané napnou všechny síly k tomu, aby Spartaka konečně porazili. Na další střetnutí se však připravovali i rebelové. Zmocnili se města Thurii a začali ve velkém vyrábět železné zbraně. Spartakus prý kupcům zakázal do města přinášet zlato a stříbro. Vzbouřenci kupovali pouze železo a měď, z nichž si vyráběli výzbroj. V Římě mezitím oba poražené konzuly zbavili velení a do čela boje proti Spartakovi se nyní postavil jeden z nejbohatších římských občanů – Marcus Licinius Crassus. Dokáže proti němu Spartakus obstát? Jak dopadne jeho plán na zbrucování protiřímské opozice? Dozvíte se příště.
